Nicol Magrotová

předsedkyně spolku, majitelka centra, matka dvou dětí, překladatelka, lektorka angličtiny, žena ...

Tato fotka je, přiznávám, ve stavu před dětmi ...

S prvním synem Mikolášem u nás doma ...

Matyáš a Mikoláš v stavu vzácného příměří ...

Zde stočtyřicátýosmý pokus o společné foto (všimněte si rozdílu s výše uvedeným stavem "před dětmi", tedy cca 30 kg)

Výuce angličtiny se věnuju už dlouho, asi od osmnácti. Prošla jsem si standardním kolečkem výuky pro jazykové agentury, studiem anglistiky, učila jsem i na základní škole.

Studium anglistiky jsem nikdy nedokončila. Neuměla jsem si uspokojivě vysvětlit proč, dokud jsem jsem po porodu svých dvou synů znovu nenastoupila na studium speciální pedagogiky. Ona mi tam totiž chyběla ta pedagogika!

Morfologie, syntax a lingvistika obecně mi hodně pomohly v mé překladatelské praxi, ale já chtěla učit. S překlady jsem úplně nesekla, stále spolupracuji například s ústeckou Univerzitou Jana Evangelisty Purkyně, konkrétně s katedrou historie na FF UJEP. Nicméně je to už spíš jen koníček.

Jelikož má všechno svůj řád, i mí chlapečci přišli přesně včas (a druhý za prvním moc neotálel!), aby mi má studia překazili a umožnili mi tak hlouběji prozkoumat, co je vlastně mým posláním.

Na první mateřskou jsem odcházela ze ZŠ v Předlicích v Ústí nad Labem a slíbila jsem si, že se tam jednou vrátím. Jelikož je škola ve velmi specifickém prostředí, nastoupila jsem během druhé mateřské (která následovala půl roku po porodu prvního syna) na studium speciální pedagogiky. Děti potřebují, abych rozuměla spíš jim, než anglické syntaxi, o tom jsem přesvědčená dodnes.

Život se ale člověku pořád plete pod nohy a tak se stalo, že jsem poměrně brzo musela rodičovskou směřovat ke konci a hledat si práci.

Začala jsem dva dny v týdnu učit děti v dopolední anglické miniškolce v centru Peekaboo v Teplicích a vyučovala metodu Mortimer v odpoledních kurzech pro děti školní i předškolní.

V té době už měla myšlenka na vlastní centrum celkem jasné obrysy. Nejvíc ji ale popostrčila zkušenost se sháněním péče pro mé dva chlapečky.

Neměla jsem nijak náročné požadavky, ale jedna věc pro mě byla důležitá. Chtěla jsem kluky umístit do malé skupinky. Všude ale bylo buď beznadějně plno, anebo se cena pro dva vyšplhala na částku, která odpovídala mému výdělku. Našli jsme později kompromis, kluci jsou spokojení. Ale myšlenka na tu malou skupinku mne ne a ne pustit.

A tak jsem začala hledat prostory, celý proces trval asi rok a spoustu jsem se za tu dobu naučila. Nakonec jsme se tedy uhnízdili v zubním středisku. Školka v zubárně, klepou si lidé na čelo... a já říkám,

 JO!! 

Kterápak jiná školka je v domě plném doktorů?


Ale ono to funguje. Kdyby něco, stačí zaklepat. Momentálně se ještě pořád snažíme o zapsání školičky jako dětské skupiny. Nedosáhli jsme na evropské fondy a tak vše financujeme z vlastní kapsy. Jde to pomalu, ale už tam skoro budem :) Pojďte s námi!